Jdi na obsah Jdi na menu
 


Aktivita 802A01 Dokumentace a zhodnocení významu vybraných významných osobností – II. etapa

10. 2. 2009

Věra Vávrová, Markéta Šantrůčková, Pavel Novák, Martin Weber

Cíl aktivity

Aktivita je zaměřena na podchycení vazeb a zdokumentování vlivu vybraných osobností na utváření krajiny zájmového území a dále na zhodnocení významu těchto osobností v celospolečenském kontextu.

Metodika a postup práce

·         Studium odborné literatury a pramenů z různých archivů a jiných institucí

Výsledky

Vliv vybraných osobností a dalších subjektů na utváření krajiny a zhodnocení v celospolečenském kontextu

V rámci této aktivity byla věnována pozornost 27 osobnostem a 15 institucionálním subjektům (klášter, veřejnoprávní instituce, správní instituce, hospodářské organizace, školy, spolky apod.).

Jako ukázku ze závěrečné zprávy za aktivitu uvádíme následující přehled:

V období středověku ovlivňovali daný region a krajinu pod Železnými horami vládnoucí rody (Slavníkovci, Přemyslovci), vlastníci pocházející z řad šlechty a církev reprezentovaná kláštery- především cisterciácký klášter v Sedlci, kteří se podíleli na procesu kolonizace v kraji.

Podrobnější zprávy o konkrétních významných jedincích, kteří ovlivňovali utváření krajiny, pocházejí až z období po třicetileté válce. Negativní vlivy válečných událostí se dotkly i obyvatelstva - jeho velký úbytek v evropském měřítku. Berní rula 1654 ukazuje, do jaké míry byla postižena i zdejší krajina. Většina vesnic byla zpustlých, mnoho gruntů neobydlených, obdělávalo se jen malé množství polí. Nové Dvory včetně zámku a dvora byly vypáleny.  Louky a pole postupně zarůstaly křovím a lesíky. Šlechta začala znovu budovat svá sídla v novém stylu. Také vypálený klášter v Sedlci, dřívější majoritní pozemkový vlastník v oblasti, byl kolem r. 1700 stavebně obnoven. V krajině postupně vznikla celá řada církevních  staveb i drobná církevní architektura (kapličky, Boží muka ...) Od 18. století byly budovány komunikace, které umožňovaly snadnější dostupnost do vzdálenějších lokalit. Cesty byly osázeny alejemi, znovu se objevily poměrně hluboké lesy. Byly upravovány vodní toky, v souvislosti s rozvojem zemědělství vysušovány rybníky. 19. století vedle zintenzivnění zemědělské výroby je charakterizováno rozvojem průmyslu, který ovlivnil vzhled krajiny.  Nemalý dopad na další rozvoj hospodářství měly společenské změny v 19. a 20. století.

Na těchto procesech, které v krajině probíhaly, měly podíl šlechtické rodiny, města, církev i jednotlivé osobnosti.

Z významných šlechtických rodin z období před třicetiletou válkou to byli Žerotínové. Přestavěli v Nových Dvorech zámek, rozšířili panství, budovali vodní systém na panství. Po třicetileté válce vynikla svou aktivní činností rodina Věžníků reprezentovaná především Bernardem, který 1679 získal novodvorské panství. Byly provedeny velkolepé barokní úpravy zámku a jeho okolí včetně zahrady, rybníku s kanálem apod. Na jejich činnost navázali Pachtové z Rájova.

Na panství Žehušickém rozvíjeli činnost Thun-Hohensteinové, kteří přestavěli barokně zámek (architekt Fr. Caratti) a vybudovali další zámecké objekty. Fr. Josef Jan Thun (1734-1800) reorganizoval hospodářství a zakládal manufaktury. Jeho syn Josef Matyáš (1794-1868) byl veřejně činný a působil ve funkci prezidenta Vlastenecko-hospodářské společnosti. S touto rodinou je spojeno založení obory s bílými jeleny ve 20. letech 19. století.  Na rozvoji lesů se podílela řada odborníků, z nichž jenom některé známe jménem.

Nejvýrazněji se do historie Novodvorska zapsala rodina Chotků. R. 1764 koupil panství Jan Karel Chotek (+1787), který se zasloužil o výsadby v krajině 1776 – 1782,1785 - zalesnění Libuše aj. Jan Rudolf Chotek (1748-1824) vybudoval zámek na Kačině (1802-22), aktivně se podílel na úpravách krajiny, r. 1796 pronajal Kamajku (parkové úpravy, maurský pavilon), r. 1798 koupil Kaňk (parkové úpravy). Chotkové měli řadu spolupracovníků z řad odborníků i umělců. Na zahradních úpravách se podílel Nicolaus Josef  Jacquine (1727-1817) botanik a lékař, ředitel císařské zahrady v Schönbrunnu ve Vídni. Odborné kontakty  J.R.Chotka pokračovaly podle korespondence i s jeho synem profesorem botaniky Josefem Franzem Jacquinem (1766-1839). Na rozvoji lesů se významně podíleli lesničtí odborníci jako Ignác Löffelmann.  Chotkovských stavebních úprav se účastnila řada významných odborníků například: architekti CH. F. Schuricht (1753-1832), J. F. Jöndl (1782-1866) a stavební rada arcibiskupství v Olomouci A. Arche.

.

Obr. Nicolaus Josef  Jacquine (1727-1817) botanik a lékař, ředitel císařské zahrady v Schönbrunnu ve Vídni

Obrazek

Značný podíl na vývoji krajiny měl rozvoj zemědělské výroby a hospodaření na panstvích (velkostatcích). V 19. století se zde uplatnili významní ekonomičtí odborníci například –J.F.A. Puteani (1749-1836), hospodářský rada Ant. E. Komers (1814-1893).  N neposlední řadě  v krajině působila řada významných technických odborníků jako zemský měřič J.Glocksperger a O.B.Clauser nebo významný profesor techniky F.J. Gerstner (technická zařízení na Kačině). Od  2. poloviny 19. století ovlivňují krajinu také družstevní společnosti, Vlastenecká hospodářská společnost, různé firmy a od 20. století státní instituce.

.

Instituce a osobnosti ovlivňovaly proměny krajiny Novodvorska a Žehušicka několikerým způsobem. Tím prvním nejvýznamnějším z hlediska zaměření celého projektu je přímá krajinotvorba, tj. zakládání resp. rozsáhlejší úpravy velkých krajinných celků jako byly zámecké parky, obory apod. Druhý způsob je možný nazvat nepřímou krajinotvorbou. Sem patří především instituce a osobnosti, které vtiskly výrazný rys hospodářskému využívání zdejší krajiny. Sem patří i instituce, které vytvářejí třeba jen zprostředkovaně podmínky k určitému hospodářskému využívání krajiny. V období do 19. století byly často instituce první a druhé skupiny totožné a rozdíl v jejich působení na krajinu spočíval v záměru – zatímco u přímé krajinotvorby byla motivem krajinná estetika a vytvoření příjemného prostředí pro každodenní život  potřeba reprezentace, u nepřímé krajinotvorby šlo o ekonomické zájmy. Další skupinu tvoří instituce, které sice nemají se záměrnou krajinotvorbou nic společného, ale zásluhou svého teritoriálního rozsahu podobu krajiny výrazně ovlivňují. A konečně sem patří instituce a osobnosti, které si dávají za cíl krajinu a její jednotlivé prvky chránit. K jednotlivým typům institucí je možné přiřadit i jednotlivé typy osobností, které je zosobňovaly. Rozsah ovlivnění podoby zdejší krajiny byl obvykle přímo úměrný velikosti a především významu či pravomocím konkrétní instituce a osobnosti. Ačkoliv primární roli v tvorbě krajiny hrály instituce, jednotlivci tyto instituce zastupující vtiskovaly činnosti institucí výrazně individuální pečeť. Někdy tak role osobnosti nad rolí instituce dokonce převážila, resp. ji zatlačila do pozadí.

K nejdůležitějším „institucím“ patřily ty, které vlastnily danou krajinu. K nim patřil jednak velkostatek /a v období socialismu i JZD, státní statky a státní lesy/ a co do významu podstatně z hlediska krajinotvorby méně významným individuálním vlastnictvím zprvu poddaných a poté osobně svobodných zemědělců a dalších vlastníků žijících ve venkovském prostoru. Patří sem i vlastnictví obcí případně okresů reprezentované obecními úřady a okresními zastupitelstvy. Na úrovni panství se pak objevují významné osobnosti mezi majiteli panství a později velkostatků případně z řad velkostatkových úředníků. Výraznou pečeť činnosti obecních úřadů vtiskovali někteří starostové. Z hospodářských institucí měly největší význam pro proměnu zdejší krajiny cukrovary a hospodářská (obilní) skladiště. Z osobností pak zakladatelé družstev a cukrovarů. Vznik výrobních případně obchodních subjektů byl podmíněn často dlouholetou činností vzdělávacích institucí. K nim patřily především hospodářské školy, jejichž vznik byl výsledkem mnohaletého snažení hospodářských spolků. Z osobností sem patří významní funkcionáři spolků a učitelé hospodářských škol. Typickou institucí, které vůbec nešlo o tvorbu krajiny a přesto zásluhou svého teritoriálního rozsahu do vzhledu krajiny podstatným způsobem zasáhla, je Armáda ČR resp. dříve ČSLA, konkrétně chotusické letiště. Z institucí a osobností zabývajících se ochranou krajiny byla a je bezesporu nejvýznamnější státní ochrana přírody, která do historického vývoje krajiny zasahovala prostřednictvím konzervátorů přírody a památek. Ze spolkových organizací do této skupiny patří spolky na ochranu a okrašlování domoviny...

.

Ukázka tří medailonků z příloh zprávy:

.

Johann Philipp Joendl

1782 Praha-1870 Vídeň

Vystudoval pražskou Stavovskou polytechniku a úzce spolupracoval s prvním profesorem ústavu s Georgem Fischerem. Od r. 1811 byl ve funkci c.k. stavebního ředitele v Čechách. Byl členem učených společností (Jednota pro povzbuzené průmyslu v Čechách, Společnost Národního muzea...). Vydával učebnice o architektuře v němčině, druhá z učebnic byla přeložena r. 1840 do češtiny: „Poučení o stavitelství pozemském vůbec a zvláště vzhledem na privátní a obecní stavení ve venkovských městech a městečkách“ – první česky napsaná příručka v daném oboru. Joendl se velmi zabýval i zahradní a venkovskou architekturou. R. 1829 vydal „Die Landwirtschaftliche Baukunst in drei Bänden und einem Atlas mit 73 Tafeln“. Zahradnímu umění se přímo věnuje kniha „ Über Parkanlagen und Verschönerungen der Landschaften nebst einer kurzen vorbereitenden Abhandlung über Pflanzenphysiologie“, která vyšla ve Vídni r. 1850.“

Od počátku (r. 1807-8) pracoval pro hraběte Jana Rudolfa Chotka na stavbě zámku Kačina Nejvyšší purkrabí hr. Chotek poznal Joendla při přestavbě místodržitelského letohrádku v Praze – Bubenči (r. 1804). Přestavbu zámku Kačina prováděl podle upraveného  a změněného plánu  saského architekta Ch.F.Schurichta. Na novodvorském panství navrhl mnoho zahradních staveb. Jako stavitel Chotků dále zhotovil nákresy pro pavilony ve Veltrusech. R. 1818 zhotovil plány na přestavbu zámečku v Hlízově na panství Nové Dvory. Přímo v Nových Dvorech navrhl empirovou hrobku rodiny Chotků. Pracoval pro řadu dalších šlechticů - Desfourse (Hrubý Rohozec), Vratislavy z Mitrovic (Čimelice, Tažovice na Strakonicku), Dietrichsteiny (Nové Město nad Metují, Libochovice), Trautmansdorfy (Praha), Harbuval-Chamaré (Praha) aj. V závěrečném období vedl budování zámku Kačina Antonín Arche (1793-1851), který následně pracoval ve službách olomouckého arcibiskupa Chotka.

.

Literatura:

Kuthan Jiří ve spolupráci s Ivanem Muchkou, Aristokratická sídla období klasicismu, Akropolis, Praha, 1999, 188 str.

MACKOVÁ Libuše, Zámek Kačina, Praha 1956

Vlček Pavel, Encyklopedie architektů, stavitelů, zedníků a kameníků v Čechách, Academia Praha 2004 (zde další literatura)

.

Prameny:

Výběr plánů signovaných J.P. Joendlem ke Kačině

Ústav dějin umění Akademie věd ČR, Sbírka plánové dokumentace

W - D - III 704, inv. č. 04112: popis plánovaných pavilonů, Joendl, 1822

W - D - III 705, inv. č. 04113: pavilon u Kačinského kanálu, Joendl, návrh

W - D - III 706, inv. č. 04114: pavilon u Kačinského kanálu, Joendl, návrh

W - D - III 707, inv. č. 04115: pavilon u Mikulášského rybníka či na ostrově, Joendl, 1822

W - D - III 708, inv. č. 04116: nákres přístřešku na lodě, Joendl, 1822

W - D - III 712, inv. č. 04120: rybářský chýše, Joendl, 1814, poznámky Chotka

W - D - III 712, inv. č. 04120: rybářský chýše, Joendl, 1814, poznámky Chotka

W - D - VIII 1501, inv. č. 04931: plán Oranžerie s odklápěcí střechou v Nových Dvorech, Joendl,

W - D - VIII 1502, inv. č. 04932: plán Oranžerie s odklápěcí střechou v Nových Dvorech, Joendl,

W - D - III 751, inv. č. 04159: výzdoba tympanonu na zámku, JPJ (Joendl)

W - D - VIII 1504, inv. č. 04934: návrh nákladů na Oranžerii v Nových Dvorech (pokračování) + vysvětlivky k plánu, Joendl, 1838,

W - D - VIII 1554, inv. č. 04985: zámeček v Hlízově, 1818, Joendl

W - D - VIII 1558, inv. č. 04989: plány rodinné hrobky, Joendl, 1825

W - D - VIII 1561, inv. č. 04992: památník na Kaňku, Joendl, 1812

W - D - VIII 1599, inv. č. 05030: hospodářské budovy, Joendl

W - D - VIII 1602, inv. č. 05033: kravín v Nových Dvorech, Joendl, 1849

.

Výběr písemné dokumentace:

SOA Praha, RA Chotek, inv. č. 1793 (staré inv. č. 1738), karton č. 115:

Nové Dvory, Okrašlování, 1785, 1791 – 1822:

Behandlung des Katschiner Reviers in Rücksicht auf Pflanzungen:

f. 79 – 80: 20.5.1819, dopis od Jöndla, o vysazování alejí

f. 81: 20.6.1815, dopis od Jöndla, o platanovém mostku, výroba v Hořovicích

f. 82: 2.7.1815, platanový mostek, koncept odpovědi

.

Obr. Část vlastnoručního  popisu J.P. Joendla letohrádku na ostrůvku na rybníku Svatomikulášském z r.1822,  ÚDU AV, sign.W_D_III_704a-výřez 

Obrazek

.

Okrašlovací spolek Kutná Hora

Náplní činnosti okrašlovacích spolků byla péče o veřejnou zeleň a obecně o krajinu a to zejména o její estetickou stránku. Obvykle upravovaly veřejná prostranství, z nichž zřizovaly veřejně přístupné parky, v okolí měst zřizovaly sady, zalesňovaly neplodné stráně a při městských ulicích případně silnicích vycházejících z měst vysazovaly stromořadí. Okrašlovací spolky byly více záležitostí městskou, ve sledovaném území se na venkově neuplatnily. Přesto mezi významné instituce ovlivňující podobu krajiny patří. A to hned ze dvou důvodů. Tím prvním je skutečnost, že vznik kutnohorského okrašlovacího spolku byl inspirován okrašlovacím působením rodiny Chotků. Druhým pak, že tento spolek dlouhodobě pečoval o  kaňkovské vrchy – bývalý Chotkovský majetek, kde existovaly Chotkovské krajinné úpravy. V Kutnohorském spolku byli i někteří obyvatelé Nových Dvorů. Kutnohorský okrašlovací spolek vznikl již v roce 1861 jako vůbec první spolek tohoto typu v českých zemích. Existoval sice až do počátku 50. let, kdy ho jako jiné spolky postihla likvidace, ale již od počátku první republiky jeho činnost spíše jen skomírala. Největšího rozmachu dosáhla ve třetí třetině 19. století. Teritoriálně se činnost spolku omezovala na Kutnohorský katastr, za jeho hranice činnost sahala pouze na Kaňk a do údolí Vrchlice.

Literatura:

Vepřek Josef, S motykou v ruce, Činnost spolku pro okrašlování a ochranu domoviny v Kutné Hoře 1861-1945, Praha 1945.

.

Cukrovar Ovčáry a další cukrovary

I když pěstování cukrovky bylo považováno počátkem 19. století za riskantní záležitost, rolníci si rychle zvykli a začali pěstovat cukrovku ve velkém Velké závody dokonce na plochách, které neodpovídaly racionální rotaci plodin a vedly k rychlému vyčerpání půdy, která pak musela být hnojena enormními dávkami hnojiv. Oproti jiným plodinám přinášela cukrovka vysokou míru zhodnocení vložených investic a nebylo proto divu, že cukrovce musely ustoupit v první polovině 19. století rybníky a další méně intenzivně obdělávané plochy o dostatečné úrodnosti.

V roce 1836 navrhl majitel chuchelského a zbraslavského cukrovaru kníže Oettingen  hraběti Chotkovi, že na jeho panství vybuduje cukrovar, do něhož bude novodvorský velkostatek dodávat řepu a palivové dříví. Cukrovar byl vybudován za zámkem v těsném sousedství hospodářského dvora. Technologie patřila knížeti Oettingenovi a budova hraběti Chotkovi. Kníže Oettingen a po jeho smrti kněžna M. Oettinegen-Wallersteinová a poté Kliment Bachofen z Echtu měli cukrovar pronajat až do roku 1860. Do této doby se zde zpracovávala pouze panská cukrovka a syrob byl vožen do zbraslavského cukrovaru k výrobě finálního zboží. Cukrovar měl jen velmi jednoduché zařízení, které bylo zdokonaleno až po roce 1850.

V roce 1860 cukrovarské zařízení odkoupil hrabě Rudolf Chotek spolu se svým hospodářským ředitelem Emanuelem Kommersem a závod spojili s Úžickým cukrovarem, který rovněž spolu založili nedaleko od Veltrus v roce 1856.  V roce 1861 přestěhovali cukrovar do nově postavených budov v sousedství pivovaru, lihovaru a mlýna na místě zrušeného ovčína. Závod byl vybaven moderní technologií a vyrábělo se zde od 70. let již i bílé zboží. Cukrovar byl neustále vylepšován, ale počátkem 80. let byla na Chotkovská panství zásluhou dluhů Rudolfa Chotka uvalena sekvestrační správa a cukrovar roku 1883 přešel do nájmu Úvěrní pozemkové banky, která do cukrovaru mohutně investovala a ještě v témže roce k cukrovaru nechala zavést železniční vlečku ze Sedlce. V roce 1884 postihla cukrovar cukerní krize, v jejimž důsledku byl provoz cukrovaru přerušen a personál propuštěn. V roce 1886 byl cukrován pronajat nájemci ovčáreckého a sedleckého pivovaru. Tomu se povedlo cukrovar opět dovést k prosperitě. Roku 1914 zemřel a cukrovar dále vedli jeho tři synové až do roku 1917. Za mnoholetého Taussigova nájmu bylo provedeno mnoho technických vylepšení a v roce 1888 byl na místě vykáceného lesa za cukrovarem vybudován jako záložní zdroj vody rybník. Taussig rovněž pěstoval cukrovku na semeno v pronajatých dvorech Netřeb a Sedlec. V polovině 90. let přistoupil Taussig ke generální rekonstrukci cukrovaru, jejíž zásluhou se stal ovčárecký cukrovar jedním z největších v Čechách.  V roce 1917 se po 35 letech pronájmů vrátil cukrovar zpět do rukou majitele velkostatku – v této době již Quida Thun Hohensteina. Nedostatek řepy, která byla za války nahrazena obilninami a zeleninou, nedostatek pracovních sil a především nedostatek peněz na nutné investice dovedly ovčárecký cukrovar na samý okraj bankrotu. Jeho zachování při životě bylo umožněno nabídkou Moravské agrární a průmyslové banky předat cukrovar do rolnických rukou formou jeho přeměny na akciovou společnost. Mezi rolníky zprvu nebyl velký zájem, ale bývalý agrární poslanec z nedaleké Svaté Kateřiny a funkcionář Jednoty řepařů Josef Švejk rozvinul mezi řepaři rozsáhlou přesvědčovací kampaň, jejímž výsledkem bylo 28. září 1921 ustavení Rolnického akciového cukrovaru v Ovčárech s Josefem Švejkem v čele jeho správní rady. Cukrovar přežil velkou hospodářskou krizi i druhou světovou válku a po roce 1948 byl znárodněn. Prosperoval i v letech socialismu a zdálo se, že se mu dobře povede i po jeho pádu. Koncem 90. let však byl vyhlášen konkurz, objekt několikrát změnil majitele, technologie byla prodána do šrotu a část budov byla zbourána. Dnes zde již je jen autovrakoviště.

Pro úplnost je třeba dodat, že cukrovarů působilo ve sledovaném období více a rolníci ze sledovaných obcí vozili řepu i do nich, nejenom do Ovčár. Spíše jen historický význam měl cukrovar v Žakách založený hrabětem Pottingem v roce 1810, který zanikl již před rokem 1820, Roku 1811 následovalo založení cukrovaru v Čáslavi. Jeho osud byl obdobný. Lišil se však v tom, že zatímco ten žacký odebíral pouze panskou řepu, čáslavský, jelikož vrchností bylo město, odebíral řepu od měšťanů, z nichž řada měla rozsáhlé polnosti. Čáslavský cukrovar byl znovu založen v roce 1842 a zanikl až v krizi sedmdesátých let. V roce 1850 byl založen i cukrovar v Kutné Hoře a pro dané území velmi důležitý cukrovar v Žehušicích. Důležitou novinkou bylo zakládání rolnických akciových cukrovarů, kde rolníci byli spoluvlastníky a mohli ovlivňovat hospodaření cukrovarů. Mezi ně patřil např. cukrovar v Kutné Hoře – Sedlci  /1864-1920/, v Dolních Bučicích /1868-1912/, v Močovicích /1875-meziválečné období/, v Záboří nad Labem  /1870-1921/ a ve Vrdech. Zdejší cukrovar byl největší a jako jediný přežil byť v pozměněné podobě dodnes. Byl založen vídeňskou firmou Scholler v roce 1856. Krom ovčáreckého cukrovaru jako jediný přežil nejenom velkou krizi 70. let 19. století, ale i velkou hospodářskou krizi počátku 30. let 20. století. V roce 1948 byl cukrovar znárodněn a v roce 1953 dostal staronový název Cukrovar a rafinerie cukru Vrdy. V roce 1960 byl začleněn do Kolínských cukrovarů. V roce 1993 se na základě privatizace stal součástí společnosti Union cukr a o pět let později zde byla zastavena výroba cukru. V roce 1999 cukrovar koupila firma Dehtochema Bitumat a.s., která výrobu cukru obnovila. Od roku 2006, kdy se společnost transformovala na Ethanol Energy, započala vestavba výrobny etanolu do provozních budov cukrovaru. Dnes vyrábí bývalý vrdovský cukrovar alternativní pohonnou hmotu ethanol a další vedlejší produkty z pšenice a kukuřice.

Každý cukrovar měl svůj tzv. rajón, odkud do něj dodavatelé dodávali cukrovku. Hranice rajónů byly bedlivě z konkurenčních důvodů střeženy a cukrovary o rozšíření rajonů vedly tvrdé boje. Vzhledem k rajonům cukrovary ovlivňovaly podobu krajiny v širokém okolí, tj. i mimo svá sídla. Na Novodvorsku a Žehušicku ovlivnily vzhled krajiny nejvíce nejmohutnější a nejdéle existující cukrovary – v Ovčárech a ve Vrdech. Pěstování cukrovky bylo lukrativní záležitostí a to obzvláště od prvního desetiletí 20. století, kdy na Kutnohorsku a Čáslavsku vznikly okresní jednoty řepařů, které velmi aktivně zasahovaly do vyjednávání o cenách mezi cukrovary a zemědělci dodávajícími cukrovku. Jim se do značné míry podařilo přerozdělit míru zisku /případně ztráty/ ve spravedlivější poměr mezi cukrovarníky a řepaře. Cukrovary měly hlavní zásluhu na tom, že každý ar půdy, na němž bylo možné pěstovat cukrovku, byl využit k jejímu pěstování a to na úkor luk, pastvin, rybníků i pěstování dalších plodin, které dávaly nižší míru zisku. Cukrovary měly stejný význam pro řepařskou oblast, jakou měla obilní skladiště pro obilnářskou oblast.

Literatura:

Švejk Josef, Stručné dějiny českého řepařství a cukrovarnictví s ohledem na rolnické cukrovary, Ovčáry 1923.

Fousek Josef: Cukrovarnictví na Čáslavsku, Podoubraví 193?.

.

Obr. Ovčáry - areál cukrovaru a pivovaru, akvarel z jubilejního spisu ke 100. výročí vlastnictví rodiny Chotků Novodvorského panství, SOA Jubilejní kniha RA i.č. 2381

Obrazek

 

 
 

 

 
Creative Commons License
This work is licensed under a Creative Commons Attribution-Noncommercial-No Derivative Works 3.0 Unported License .